Cimrman a Bedřich Smetana
Z historického hlediska by se zdálo, že Smetana se s Cimrmanem neznal. Starší pán a mladý badatel - to nejde dohromady. Opak je pravdou. Na sklonku svého života byl, jak známo, Smetana již úplně hluchý.
Přesto chtěl dotvořit cyklus symfonických básní "Má Vlast", ale nadále mu mezi nimi chyběla voda. Rozhodl se pro bouřlivou Jizeru za jarního tání sněhu v Jizerkách. Toto rozhodnutí nebylo šťastné. Skladba trvala pouze pár taktů - takový velký byl průtok Jizery - a skončila v Labi.
Přišel za ním tehdy již světaznalý Jára Cimrman a prstovým písmem (které využil pozdější svaz "Junák" pro zdokonalení fantazie dětí) Smetanovi vysvětlil, že Die Moldau (Vltava) je klidnější a delší. Sám již v té době měl zpracovánu symfonickou skladbu nazvanou "Slapy". Smetana jeho názor přijal a Jára se stal neuveřejněným autorem. Jára zapůjčil od souseda Padevěta bryčku a pár koní a vydali se společně se Smetanou na dlouhou cestu. Notová osnova se plnila notami, klíči, pomlkami, takty, osminkami, praporky a půltóny pro smyčce a trumpety.Avšak pro nejdramatičtější pasáže zvolil Smetana i hrubší nástroje - kotle a činely. Nebyly to ale splavy a vodopády řeky, ale kopie cesty po níž Jára hnal s bryčkou. Každý kámen, který přejeli, byl zaznačen v notách jako úder bubnu. Takže místo toku Vltavy se povedlo zaznačit přesnou cestu podél toku Vltavy.
Vltavu nikdy Smetana neslyšel - co slyšel (to by slyšel i hluchý) to bylo Járovo pískání si na kozlíku. Jára si cestou notoval svým "ultrahvizdem" což byl normálnímu uchu neslyšitelný zvuk, který hluchý ale vnímá.
Smetanova sbírka symfonických básní "Má Vlast" Járu natolik ovlivnila, že z úcty k hluchému nikdy oficiálně pod svým jménem nevydal svoji vlastní kompozici - "Slapy". Naopak - rozpracovanou, z velké části již hotovou partituru poskytl k dispozici Smetanovi. Dal přednost zhudebnění většího celku, totiž celého toku řeky, a to Smetanou, před svým dílčím záměrem, kterým bylo zhudebnění malé části tekoucí v katastru Štěchovicka.Proč tomu tak bylo, to plně pochopíme jen tehdy, uvědomíme-li si, jaký význam měl starý Smetana pro český národ. Byl oslavovanou ikonou českého vlastenectví a zbraní v boji za zachování národní identity. Byl totiž považován za prvního opravdu českého skladatele. Byli ovšem před ním mnozí slavní čeští hudebníci, avšak těm bylo některými soudobými umělci (například vídeňským poněmčelým Čechem Herbeckem) vytýkáno, že pracovali v cizích službách. Tak například Myslivečkovi se v té době zazlívalo, že psal své opery v italském stylu a dokonce si poitalštil jméno (říkali mu Venatorini). O Tomáškovi zase tvrdili, že jen napodoboval Mozarta. Podobné výhrady měli vůči Bendovi a Duškovi. A tak skutečně prvním opravdu výlučně českým skladatelem byl Smetana. To ostatně uznávali i Jára Cimrman a Ferencz Liszt.
V době Smetanova stáří se opět začaly zvedat nepřející hlasy, které mistra osočovaly, že svým programním stylem napodobuje Richarda Wágnera. I když hluchý Smetana tyto hlasy neslyšel, přece jen se k němu pár několik těchto zlomyslných názorů dostalo formou článků v hudebních časopisech. To nemocného a celoživotním bojem unaveného Smetanu velice deptalo, a proto se chopil Cimrmanovy nabídky a pomoci.
Zatímco Cimrmanovo operetní dílo bylo bezostyšně vykradeno a setkáváme se s ním v nejznámějších dílech světových skladatelů, skutečnost, že z nejpůsobivějších pasáží Vltavy zaznívají Cirmmanovy "Slapy" měla zůstat veřejnosti navždy utajena s Járovým souhlasem. Chtěl tímto činem podpořit nejen staršího kolegu, ale i českou hudbu jako takovou.
Jen málokdo ví, že jedna z nejznámějších skladeb české klasické hudby - Smetanova Vltava, vznikla vlastně z nudy. Bedřich Smetana často hlídával při letním koupání svou nemanželskou dceru Ingeborg. A jak tak na seděl na břehu v letním parnu, zíval a upíral zraky do rozčeřených vod Vltavy, a poslouchal šplouchání vln a skotačení dětí, jednou si sám pro sebe řekl: "co kdybych vo tý řece napsal ňákou muziku". Pak ale celou věc pustil k vodě. Poklidný tok Vltavy připadal mu pro zhudebnění příliš rozvláčný. Teprve Cimrman ho opětovně přivedl na tuto myšlenku.